Duch hry aneb Golfová etiketa 3
14. 7. 2010 | Golfový průvodce
Když si tak čítám články o golfu, často slýchám pojem duch hry. Co však si pod tímto pojmem představit?
Duch hry je sousloví, kolem něhož se točí všechno chování hráčů na golfovém hřišti.
Golf se totiž hraje bez přímého dozoru rozhodčího, hráči si sami rozhodují. Obrovskou roli pak hrají osobní vlastnosti jednotlivých hráčů.
O co jde?
Není to nic složitého, stačí se chovat disciplinovaně, znát pravidla a respektovat je, v neposlední řadě brát ohled i na ostatní hráče. Prostě mít na paměti dobré mravy.
Pravidla golfu v sekci Etiketa hovoří jasně: „Budou-li se hráči řídit doporučeními ohledně chování a způsobu, jak hrát golf, bude hra pro všechny zúčastněné příjemnější a zábavnější.“
Aniž bych se chtěl dotknout jakéhokoli sportu, neznám jiný sport, který by tolik vedl k fair play.
Když jsem s golfem začínal, zajímalo mě, jak se na golfu mohou uzavírat obchody, když člověk musí mlčet, nerušit ostatní hráče a hlavně se soustředit na každou ránu. Můj trenér mi vysvětlil, že obchody se uzavírají až v klubovně, protože pozorováním spoluhráče po celou dobu hry snadno zjistím, zda se chová fér na hřišti a z toho odvodím, jak se bude chovat v obchodě.
Zní to hodně přísně.
Ale vůbec ne! Uvedu příklad ze své vlastní hry. V počátcích u mě golfová hra odhalila dosud netušené vlastnosti. Vždy jsem se považoval za klidného člověka, kterého jen tak něco nerozhází. Najednou jsem se ale na hřišti začal vztekat, nahlas a ne zrovna slušně nadávat, dokonce i házet po nezdařeném úderu holí. Párkrát se mi ji podařilo dokonce zlomit, což mě navztekalo ještě víc, neboť mi hůl chyběla po zbytek hry a navíc oprava stála zbytečné peníze.
„Budou-li se hráči řídit doporučeními ohledně chování a způsobu, jak hrát golf, bude hra pro všechny zúčastněné příjemnější a zábavnější.“
Co na to spoluhráči?
Většinou nic neříkali, nechtěli přilévat oleje do ohně. Jenže nálada ve skupině se dostávala na bod mrazu a v konečném efektu jsem si hru neužil já ani mí spoluhráči. Cítil jsem, že mi vztekání stejně nepomáhá a navíc zbytečně kazím hru ostatním a začal jsem s tím bojovat. Byla to dřina, ale nakonec se to podařilo, vztekání jsem zažehnal, samozřejmě peprná nadávka čas od času zazní (a hráči nijak neublíží).
Výsledkem je nejen to, že si hru mnohem více užívám, spoluhráči se nebojí se mnou chodit, ale hraju v pohodě a více se mi i daří.
A v tom vidím zmíněného ducha hry. Ať si ho najdete také a přenesete si ho kousek i do běžného života (nikdy nevíte, v jaké chvíli Vám může být ku prospěchu)!
Autor: Jiří Mrňák
Štítky: hra, o golfu, škola golfu, začátečník
